Jdi na obsah Jdi na menu
 

rodina Savko - Irina Lebedenko

Z Donbassu do Zakarpatí

vlad-savka.jpg

 Jmenuji se Irina Lebedenko, celá moje rodina se narodila a bydlela na území východoukrajinského Donbassu. Jsme ukrajinci, kteří nyní žijí jako uprchlíci na zakarpatské Ukrajině. Dostali jsme se sem jedině díky Boží milosti...

.. Vše začalo vyhrocením situace a začátkem válečného konfliktu v našem hornickém městě Šachtarsk (30 km od ruských hranic a asi 50 km severovýchodně od Doněcku), kde jsme žili - já, manžel Alexej a synové Maxim (4 roky) a Andrej (2 roky).

Když se začalo střílet i v našem městě, museli jsme se schovávat ve sklepech. Po 6 dnech a nocích takového schovávání, kdy nad naším domem zněla palba a létaly vojenská letadla jsme se definitivně rozhodli, že odjedeme do města Charzysk, kde žili moji rodiče. Toto město leží na polovině cesty do Doněcku a tehdy se tam ještě nebojovalo. Auto nemáme a tak jsme - na mopedu i s dětmi, brzy ráno, když zrovna utichla střelba - odjeli k rodičům.

Dorazili jsme tam, díky Bohu, v pořádku a tím si zachránili alespoň holé životy. Vše ostatní zůstalo tam...  Po tom všem, co jsme zažili v našem městě jsme přemluvili  maminku spolu s mým bratrem Vladem a sestrou Semou odjet z Charzyska. Můj otec však zůstal doma, aby se postaral o hospodářství.

Autem jsme tedy jeli do Slavjanohorska v tomto složení: maminka, já s manželem a s 2 dětmi, bratr a sestra. Moje 80-letá babička se už do auta mých rodičů nevešla a tak se rozhodla tam zůstat.. V té době nám ani na mysl nepřišlo, že by to mělo být nějak na dlouho.

V Slavjanohorsku byla záchytná stanice pro uprchlíky ze všech okolních měst, kterou provozovali věřící a kde poskytovali zázemí po dobu maximálně 3 dnů. Bylo nás tam hodně. Mezitím se lidé museli rozhodovat, kam pojedou dál. Dostali jsme nabídku na nějakou ubytovnu v Čerkasské oblasti a tak jsme vše vydali do Božích rukou a vyrazili. Ještě po cestě jsme se dozvěděli, že už tam není místo a že musíme ještě dál do Kyjevské oblasti do uprchlického tábora u města Boryspiľ ( asi 600 km od Doněcka nedaleko Kyjeva). Zde se ukázalo, že to je také místo, které provozuje církev a i zde to bylo na maximálně 3 dny. Druhý den přijel pastor církve ,,Filadelfie,, z Kyjeva, aby pomohl s dalším přesunem lidí do dalších uprchlických táborů nebo se dostat k příbuzným dál do vnitrozemí... Pro věřící - zejména mnohočlenné rodiny - zde byl i příslib ubytování v Zakarpatské oblasti z letniční církve. Zakarpatská oblast je pro nás na úplně druhém konci Ukrajiny (cca 1500 km) a nikdo z nás tam nikdy nebyl... 

Znovu jsme se vydali do Božích rukou a s nadějí na klidnější život jsme se vydali směrem na západ do Zariččja. Ve sboru nás vřele přijali a pomohli nám s ubytováním v jednom starším domě. Asi za měsíc za námi dorazil i můj otec. Naše osmičlenná rodina má, díky Bohu, kde bydlet a naší velkou touhou je prosba za mír na Ukrajině.

 

O osobním setkání s touto rodinou se dočtete zde.