Jdi na obsah Jdi na menu
 

08 - osobní svědectví pastora z Doněcku 7/2015

28. 7. 2015

Jaká je válka na Ukrajině - 

osobní svědectví pastora Ivana z Doněcka.

(Jméno záměrně změněno...)

Chtěl bych začít psát o tom, jak jsme se svým mladším synem osobně poprvé setkali s válkou, kdy jsme se autem vraceli domů. Tehdy jsme se dostali na mušku několika ozbrojencům, kteří kontrolovali naše auto. V tabletu jsme měli docela dost obrázků a videí s proukrajinskou tématikou a Majdanem. Po této zkušenosti můj syn nespal celou noc...

... taky bych mohl začít tím, kdy po modlitbě za pokoj a mír v Ukrajině na náměstí v Doněcku, jsem musel utíkat, abych se zachránil, protože mne začala honit skupina podplacených provokatérů z Ruska a kriminálníků z Donbasu...

... nebo bych mohl psát o tom, jak jsme v noci s přáteli vyvěšovali ukrajinské vlajky v rodném městě, kde už byla naplno praktikována DNRovská propaganda jako jediná a správná a byla vtloukána do myslí všech obyvatel naší oblasti...

... a nebo, když slyšíš jak se na demonstracích v rodném městě proklíná Ukrajina a lidé křičí, aby je sousední stát zachránil. Nerozumím od koho a od čeho. Jindy ta samá skupina jásá, raduje se a oslavuje smrt ukrajinských vojáků, bránícím svou vlast proti agresorovi.

... někdy, když slyšíš, že bombardovali město a ulici, kde žije tvoje maminka a bratr a nemůžeš se jim dovolat a tak čekáš a čekáš... Potom, když slyšíš jejich hlas a jejich vyprávění o tom, jak byli zachráněni od bomb...

... stává se, že slyšíš a vidíš, jak celý den a noc se bombarduje sousední obec, a tak tam jedeš navštívit lidi a utěšit jejích příbuzné, kterým řekli, že jejich vesnice byla úplně zničená. Setkáváš se s rodinami ukrývajícími se ve sklepech a přístřešcích - s očima plnými děsu a strachu. Když přijíždíš do vedlejší vesnice s potravinami, oči těch lidí křičí - odvez nás odsud - zvláště na dětské oči se nedá zapomenout. ...Sklep - matrace na holém betonu - nejde elektřina - není voda - nejsou léky ani jídlo --- jen všudypřítomný STRACH.

... zvláštní setkání s válkou prožívají lidé jimž bojové střely padají okolo jejich domu, vše se třese, všude okolo hoří.. a děti a tví přátelé a příbuzní jsou nacpaní v koutě a ze strachu se ani nehnou.. a ty jako otec a muž své milované ženy je nemáš sílu zachránit. A tak běžíš ven a křičíš do nebe: ,,Bože, řekni andělům, aby nás přikryli !" Potom obejmeš ženu, jako by to bylo naposled a čekáš na ráno..
... a potom evakuace lidí přes pole, po rozbitých cestách rozervaných od raket pouze s jedinou myšlenkou - zůstat naživu. Bezesné noci spojené se strachem. Každý den. Město je pusté, na cestách jsou tanky, bojová obrněná vozidla, zničená - doutnající technika, ranění, houkající sanitky. Vojenské kolony. A ty si říkáš, Ukrajina přeci neprohraje po tom všem. Nesmí. Naposledy vyjíždíš z města - auto plné dětí a starých lidí. Do města vešli DNRovci spolu s ruskou armádou, ale ty věříš, že za pár dnů či týdnů se vše změní.
...  jsi v cizí vesnici: v místnosti se 6 matracemi. Balík věcí... a..nevíš co a kam dál. Pocit zmaru, bezvýchodnosti a nejistoty... Ale jsi věřící člověk, služebník Církve, a při tom se tvá víra zmítá ve všech těch pocitech, jako v mlýnku na maso a srdce je zahaleno strachem. Okolo tebe není jen tvá rodina, ale i dalších 36 dospělých a dětí čekajících na tvé vedení. Očekávající slova naděje. A tak vycházím na pole a modlím se. Bylo to jediné, co jsem v té chvíli mohl dělat. To jsou takové jiné modlitby - zde jsem neříkal Bohu, co má dělat, ani neprosil o záchranu, ale jen takto: ,,Kéž se stane Tvoje vůle v našich životech jako v nebi, tak i na zemi.". Vzpomínám na všechny ty proroctví, které byli řečeny o Ukrajině a o Donbasu a cítím, že křídla víry opět nabývají síly. Nevím, jak jsem tam byl dlouho, ale potom jsem opět začal důvěřovat Bohu jako malé dítě.

To se stalo před 10 měsíci.

Nyní žijeme daleko od domova a stále si zde nemůžeme úplně zvyknout . Je tu moc krásná krajina. Přesto čekáme, až ... skončí ta válka, bude osvobozeno naše město, Donbas. A až se budeme moci vrátit domů. .. Vrátit se do rodného domu, který jsem stavěl se svým otcem a svými přáteli však zatím nejde.


Ne jenom válka, ale i nebezpečí a pronásledování ze strany vedení DNR, protože lidé, kteří jsou věřící - milující Boha a mluvící pravdu - jsou velmi nepohodlní. Nejhůř jsou na tom protestantské evangelikální církve, zvláště ty, které se otevřeně modlí za celistvost a pokoj pro Ukrajinu, zvěstující na ulicích evangelium a nekrčí se před zločineckou vládou. I já jsem byl služebníkem jedné takové církve.


Písmo nás učí, abychom se přimlouvali za svoji vlast, za města, ve kterých žijeme. V minulých letech  vždy na všech ranních i večerních shromážděních zněli modlitby za Ukrajinu. Aby se Ukrajina stala duchovní i skutečnou obilnicí celému světu. Za pokání a spasení všech lidí. Za to, aby bezpráví bylo potlačeno a vzdáleno z Donbasu a Ukrajiny. Aby se duchovní probuzení rozšířilo po celé krajině, do muslimských zemí i do celé Evropy. Očekávali jsme zázraky a mocné divy a mnoho radosti z uzdravení. Roky jsme se modlili zvláště za mladou generaci. Přemýšleli jsme o proroctvích z Bible a viděli, že tam kde je nyní tma zazáří velké světlo. Tam kde se rozšířilo bezpráví, tak tam se rozhojní veliká milost. Vidíme, že Donbas je v Božích globálních plánech.

Když se začalo mluvit o možném oddělení Donbasu od Ukrajiny, tak jsme se začali modlit o to usilovněji. Pod propagandou přicházející z ruských médií se názory na současné dění u některých lidí začali velmi měnit. Někteří se dokonce z příchodu DNR  radovali a brali to jako milost od Boha. Jenom Duch svědčil o tom, že tato vláda není od Boha. Za vším stál duch antikrista a jeho ovoce: lež, rozdělení, nenávist, vraždy, zákaz činnosti církve..  Začal jsem ve sboru vyučovat o duchu antikrista bez politické angažovanosti, ale i přes to se to některým lidem - podporujícím DNR -  nelíbilo a ze shromáždění odešli. Nedlouho poté se ve městě objevili agitační materiály a plakáty na podporu DNR. V politických cílech DNR bylo na těchto plakátech  mimo jiné i zákaz činnosti všech sektářských skupin. (tzn. všech, kteří nepatří do pravoslavné církve moskevského patriarchátu ..pozn.překl.) Mnozí členové církve nevěřili svým očím.. a tak jsme se modlili dál. Začalo léto 2014 a s ním se z různých měst Doněcké a Luhanské oblasti začali objevovat různé zprávy o obsazování evangelikálních modliteben a kostelů pravoslavné církve patřících pod ukrajinský patriarchát povstaleckými oddíly, o zabrání rehabilitačních a adaptačních center církví a dokonce i biblických škol.  Začalo pronásledování. 

Několik pastorů uvěznili, mučili, zabrali jejich majetek, některé služebníky dokonce zabili. Po obsazení a zabrání velké budovy Doněcké křesťanské univerzity a budovy velkého sboru ,,Slova života ,,  věřící vyhnaly na ulice pod namířenými samopaly. Začali ničit a pálit křesťanskou literaturu. Lidi drželi ve sklepech. Po Donbasu se procházel rudý teror ruské pravoslavné církve.

Z mnohých měst začaly odjíždět celé rodiny na území kontrolované Ukrajinou. Ti věřící, kteří se neměli kde scházet, začali hledat pomoc v jiných sborech, často však byli odmítnuti.
Některým sborům se zdálo být pohodlnější zaujmout loajální postoj k vedení DNR. Za to se jim toto pronásledování vyhnulo. Věřící se tak rozdělili do dvou skupin: první žili ve strachu, očekávající jenom to nejhorší a druhou skupinu žijící v radosti a očekávající záchranu od DNR.

V městě, ve kterém jsem žil, začala čistka od lidí, kteří nesdíleli ideály DNR a smýšleli jinak... V letácích nová místní vláda (DNR) žádala občany, aby udávali lidi, kteří podporují Ukrajinu a ty, kteří byli dříve nějak aktivní. Ti pak začali být sledováni a stávalo se, že z ničeho nic zmizeli. Místní udavači měli napilno. Podobné jako v roce 1939. Jeden ruský voják o obyvatelích našeho města řekl, že tolik podlých lidí ochotných udat své známé, ještě neviděl..  Zavládla atmosféra všudypřítomného strachu. I já jsem se dostal na soupis nepohodlných a můj dům obklíčili vojáci. Udělali domovní prohlídku, sebrali nějaké dokumenty, ozvučovací aparaturu, počítač, našli i granát, který tam přinesli.., to trvalo několik hodin. Naštěstí jsem nebyl doma. Na kontrolních stanovištích se objevilo mé jméno a byl na mne vydán zatykač.

Do této chvíle ale neznám důvod obvinění. Vím jen jedno, jestli bych tak nemiloval Ukrajinu a nemodlil se za její blaho, jestli bych nekázal celou pravdu a nežil to co kážu, tak bych asi dnes ještě žil ve svém domě a nepobýval na Ukrajině jako uprchlík.


Nestýskám si. Mí přátelé, obyčejní věřící lidé, byli v zajetí. Více než týden zavření ve sklepech, v celách. Za to, že je někdo ze sousedů udal..
Dosud někteří z nich ještě nemají kde bydlet, prosí o jídlo, oděv a bydlení. Já čekám na splnění Jeho dobrého slova společně s dalšími tisíci věřících, takových jako já rozsetých po celé Ukrajině a Evropě.

Nyní se obzvlášť modlím slovy z knihy Izajáš 8,23 - 9,6:  ,,Avšak tato sklíčená země ponurá nezůstane. Jako zprvu byla země Neftalí zlehčena, tak nakonec bude přivedena ke cti s Přímořím a Zajordáním i Galieou pronárodů. Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo. Rozmnožil jsi národ, rozhojnil jsi jeho radost; budou se před tebou radovat, jako se radují ve žních, tak jako jásají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho jeho břemene a hůl na jeho záda i prut jeho poháněče zlomíš jako v den Midjánu. Pak každá bota obouvaná do válečné vřavy a každý plášť vyválený v prolité krvi budou k spálení, budou potravou ohně. ... Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až na věky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.”
Toto slovo k nám Bůh mluvil o Donbase před mnoha lety. Nastal čas jeho naplnění.
Nastal čas, kdy církve na Ukrajině přijímají dary ,,Makedonských”. Vaše dary doplní nedostatek bratrů na Ukrajině.
A zítra to může být opačně. Už jsme se naučili během tohoto času rozdělit se o poslední, rozumím, že máš ještě jídlo a 200 hřiven pro rodinu. I tak se mnohým chce nějak pomoct, když vidí jejich potřeby. Moji přátelé se mě jednou ptali, jak je možné, že jsem se k nim dostal, když jsem měl velikou nouzi? Neměl jsem na jídlo, na oblečení ani na benzín do auta. A tehdy někteří řekli: ,,U nás máme ještě kachny - on je potřebnější "  a dali mi najíst.. a tak i přes to, že jsem neměl nic, zdálo se mi, že máme vše společné.

Vzpomínám si, jak jsem volal našim bratrům a sestrám do sboru a zjišťoval jejích potřeby, neměli jídlo, peníze ani léky a Pán zajistil, že z různých zdrojů jsme jim posílali  pomoc do prakticky izolovaného z ukrajinské strany Doněcka. Jakou slávu a díky Bohu to přineslo!


Přišel čas pro celé Kristovo tělo, aby se sjednotilo, a aby vědělo, že to co dělá, chce i On.


Pokud budeme jednotní, tak nebudeme bezmocní. Je před námi mnoho práce. Nyní se můžeme navzájem navštěvovat, povzbuzovat se. Na nových místech můžeme zakládat nové sbory, protože mnoho našich dobrých služebníků je rozeseto i ve městech i na vesnicích. Máme velké, mnohaleté zkušenosti z projektů pro děti a mládež, které jsme tam na Donbase dělali. Podporovali jsme mnoho misionářů. Naše služba se tak může rozšířit po celé Ukrajině, v celé Evropě i v muslimských zemích. SPOLEČNĚ!